Tento příběh není pouze o jednom člověku, ale i o mnoho dalších. Ale o kom je vlastně tento příběh? Čeho se týká?Proč je vůbec psán? Toto si říkám i já, když ho nyní píši.. ale abych odpověděl alespoň na jednu z těch otázek nyní, tak tento příběh je o mně.. o Nuncrest Ex Binovi, o necromancerovi, co zasvětil zbytek svého života pomstě a ochraně nevinných.
Můj příběh začíná už tak dávno.. už tehdy když jsem přišel na svět já. Tehdy právě dorazili do našeho světa dva muži.. ano byli to Artur a jeho bratr Snake. Jak se z počátku oba chovali vědí asi všichni.. podrobovali si tento svět a začali ho postupně ovládat. Byl jsem tehdy moc malý na to, abych si pamatoval toto, takže to vím z vyprávění. Měl jsem staršího bratra.. jmenoval se po mém dědovi.. byl to Thomas Que Hegan. Můj bratr byl starší o jedenáct let. Byl cvičen mým otcem k boji. Náš otec byl totiž dříve vůdcem bojovníků našeho města a nakonec když mi byli tři roky tak se stal věrným bojovníkem samotného Artura.. Naše matka byla vyslankyní našeho krále Artura.
Kromě Thomase jsem měl ještě dva bratry. Irkanutise a Milagonise.. ty byli ještě starší než Thomas. Irkanutis byl o 14 let starší než-li já a Milagonis o 17 let starší než-li já. Byl jsem nejmladší a asi nejvíce rozmazlovaný. Zatím co Thomas byl trénovaný pro boj a následně se i on přidal do řad bojovníků našeho krále, tak zbylí dva bratři byli diplomaté. Thomas je nesnášel, protože své souboje vyhrávali podplacením a když viděli krev, tak se jim zvedal žaludek. Mě měl Thomas myslím rád. I když jsme spolu moc nekomunikovali, tak když jeden nebo druhý něco potřeboval, ten druhý mu vždy pomohl jak mohl. No a já? Na mě neměli ani jeden z rodičů čas. Thomas pokračoval ve své tehdy zářivé kariéře, Milagonis a Irkanutis byli vysláni do jiných zemí vyjednávat. Já byl tehdy moc mladý na studium či abych se učil ještě boji. Ale už jsem se naučil díky vrchnímu písaři brzo číst, tak jsem si četl knihy a zajímal se o historii naší země.
Jednou večer když jsem si právě pročítal jednu ze zakázaných knih, ve které byla historie jednoho temného řádu, který sídlil na severním ostrově a pak beze stopy zmizel. Byla černá a byla zavázaná v kůži. Po chvíli za mnou přišel Thomas popovídat. Chvíli jsme se bavili o tom, jak se z nás kdo má a co je nového. Thomase jsem zase pobavil pár svými žertíky. Nakonec když viděl knihu co držím tak se mně zeptal co to čtu, tak jsem mu kus dovyprávěl a on se mně zeptal, zda-li bych se tam chtěl vydat se na to místo podívat.Byl jsem nadšený, tak mi vytáhl nějaké šaty ze skříně a šel oznámit rodičům, že spolu někam vyrážíme. Když jsem doběhl do stájí, tak už tam na mně čekal s dvěmi koňmi a měl na sobě své brnění, u pasu svůj meč a na zádech štít. Ale proč to říkám? Thomas měl rád meče a jinou zbraň nikdy nepoužíval.. a najednou drží v pravé ruce dlouhé kopí. Chvíli jsem na něj udiveně koukal, ale pak k němu přiběhl a on mě vyhodil na jednoho koně. Nakonec sám nasedl a vyrazili jsme do tmy.. tehdy mi bylo šest let.
Mého koně vedl Thomas a uháněli jsme směrem k Ashratanskému přístavu. Když jsme tam konečně dorazili z našeho města Cloudtown, tak jsem se probudil jsem se až v přístavu. Loď už tam na nás čekala i s naším kormidelníkem. Já i Thomas jsme sesedli z koně a vydali se k lodi. Náš kormidelník vystoupil z lodi oběma se nám poklonil a pustil nás na palubu. Sedli jsme si dopředu na příď a kormidelník spustil plachty my velkou rychlostí vyrazili k severnímu ostrovu souostroví Estate. Nebe tehdy bylo tak černé, hvězdy svítili a já čet dál v knize..
Co jsme tak pluli, tak Thomas odpočíval a já pořád četl dál. Dozvěděl jsem se, že provozovali magii, ale tomu jsem nějak nerozuměl, protože mágové byli uznávaní a byli vážení členové nejvyšších kruhů obyvatelstva. Tak jsem pokračoval dále v četbě, abych přišel na to proč. Po třech kapitolách mi stále nebylo jasné. Psalo se tu že provozovali magii a vyvíjeli novou. Nějaká útočná kouzla a že zkoumali lidské a bestiální vnitřnosti, že nosili brnění z kostí a kůže a byli schopni mluvit s mrtvými. To poslední mě celkem zaujalo. Hned za tímto byl obrázek nějakého místa v divočině, kde byli svícny okolo v takovém čtverci a bylo to tam vydlážděné. Ten obrázek byl velice zvláštní.Najednou se ozval náraz a já málem přeletěl přes příď do vody. Thomas se právě probudil a naštěstí mně chytil. Ještě chvíli jsem se klepal a kormidelník se mi omluvil. Thomas ho chvíli měl chuť zaškrtit, ale nakonec ho pustil. Vystoupili jsme a pěšky se vydali k velké hoře.
Když jsme se propletli malou junglí, tak se před námi objevila do skály vsazená budova. Zkoumali jsme kudy dovnitř a na nic jsem nepřišli. Podíval jsem se na Thomase a povídám : ,,Thomasi, ty jsi věděl kde to je a víš jak se dostat dovnitř?“ Thomas se jen na mě podíval a odpověděl mi : ,,Našli jsme to tu někdy před pár měsíci. Když jsme zkoumali co tu všechno je. Náš velitel právě držel tu samou knihu jako držíš teď ty Nune, ale nepřišli jsme na to jak se tam dostat.“ Chvíli jsem koukal na tu obrovskou budovu a nakonec jsem řekl : ,,Děkuji ti za to že jsi mi to tu ukázal, ale vydáme se už zpátky.“ a smutně jsem sklonil hlavu a vydal se zpět k lodi. Thomas byl asi taky zklamaný, tak mě dohnal a položil mi ruku na ramena pověděl mi : ,,Jednou na to zajisté přijdeme jak se tam dostat.“ Jen jsem kývl a pokračoval dál v cestě. Vydali jsme se trochu jinačí cestou než tou kterou jsme dorazili k budově, protože se nám už nechtělo jít přes močály v jungli. Když jsme tak šli, tak jsem si všiml v dáli nějakých svícnů. Strčil jsem ramenem Thomasovi do boku a ukázal tím směrem. On se na mne jen podíval a vydali jsme se k těm svícnům. Když jsme tam dorazili, tak jsem to místo poznal. Je to místo z toho obrázku v knize. Sice bylo malinko jiné než na obrázku… tráva již byla dost vzrostlá a nebylo to tam upravené tak hodně jako na obrázku. Najednou mě něco začalo pálit a já si uvědomil že je to ta kniha. Upustil jsem jí na zem a ona se sama rozvázala a začala zběsile listovat. Pak se zastavila právě na té stránce s tím obrázkem a rozzářila se. V tu chvíli jsem si uvědomil, že ta kniha vlastně leží v pentagramu a já v něm taktéž stál. Thomas stál za mnou a jen nevěřícně koukal. A já? Já jen stál jak přimražený a sledoval knihu. Najednou z ní vylétl slabí paprsek a svítil dlouho do nebe a najednou zmizel. Kniha taktéž zhasla a vylétla mi do ruky. Rychle jsem jí chytil a pevně jí sevřel. V místě na pentagramu, kde kniha ležela se z něj začal vynořovat magicky portál. Thomas už asi nevěděl co má říci, tak mi podal kopí a dotkl se portálu, ale než jsem ho stačil zastavit, tak ho to odmrštilo a popálilo mu to ruku. Když jsem se za ním chtěl rozeběhnout, tak najednou se portál malinko rozzářil a vtáhl mě dovnitř. Objevil jsem se v horních patrech té budovy. Nebylo tam absolutně nic. Nábytek, stopy po boji vůbec, ale vůbec nic. Chvíli jsem čekal jestli Thomas půjde za mnou, ale pak jsem si uvědomil, že asi nemůže, tak jsem se vydal hledat cestu ven. Byl jsem dost vyděšený, byla tam tma a ani okna zde nebyla. Po chvíli bloudění ve tmě jsem se začal bát, že se odsud již nikdy nedostanu.
Byl jsem schoulený v klubíčku v jednom rohu a pozoroval tmu okolo sebe. Kopí jsem pevně svíral v ruce. Najednou jsem uslyšel jak se v protějším rohu něco hýbe. Bál jsem se, a hodně, ale postavil jsem se a držel kopí kousek od sebe, jak mi moje síla dovolovala. Když už to bylo vážně blízko, tak jsem škubl kopím dopředu a chtěl jsem zařvat ,,TÁHNI AŤ JSI KDO JSI!“ ale špička kopí se do něčeho zabodla a tak metr ode mne se ozvalo jen chrchlání a já poznal že to není živé. Byla to zombie. Hnusná, mrtvá a očividně měla hlad. Najednou se všude rozsvítili louče a kromě mně a zombie tam byla i třetí postava. Duch… vyděšeně jsem si ho prohlížel a nevěděl co říci. Duch si mně asi se zájmem také prohlížel a nakonec se ozval ohlušující hlas v mé hlavě : ,,Ty nejsi jeden z cechovního řádu! Kde jsi vzal knihu mrtvých?! Jak jsi se sem dostal!“ duch očividně byl velice naštvaný. Podíval jsem se na zombii která se i přes to že byla nabodnutá na tři metry dlouhé kopí stále sunula ke mně. Duch si nás oba prohlížel a pak se stalo něco neuvěřitelného. Moje kopí se začalo najednou pokrývat celé stříbrem a zombie začala šíleně chrchlat a kdyby měla hlasivky, tak věřím že by řvala jako kdyby jí někdo pálil. Stříbro jejím masem procházelo jako nahřátý nůž skrze máslo. Nakonec padla k zemi a byla na dvě části. Duch na mě hleděl a já se ho se strachem v hlase zeptal : ,,Vy chcete stále tu odpověď, že?“ duch se chvíli pohupoval ve vzduchu a nakonec se v mé hlavě ozvalo : ,,Ale já už to vím. Nyní znáš naše tajemství, takže musíš splnit zkoušku. Pokud ji neuděláš umřeš tady.“
Tak teď jsem byl vyděšenější než kdy předtím. Duch mě odváděl pryč z místnosti a já nevěděl, zda-li vůbec ještě někoho uvidím ze svých blízkých. Když mě tak prováděl skrze staré a prázdné chodby a procházeli jsme místnostmi, tak se mi občas zdálo, že kromě dalších pár zombii se tam občas objevili postavy v černých kápích a kostěných brněních studující knihy, jiní kteří kouzlí a další zase zkoumají mrtvoly.. Duch se zastavil právě před železnými vraty a říká mi : ,,Počkej tady, hned pro Tebe přijdu.“ .. přikývl jsem a čekal. A zase jsem v tom čekání viděl jednu z těch postav.. ale tato šla ke mně.. nevěděl jsem zda nemám raději utéct, ale nakonec jsem se narovnal a stál tam s tím stříbrným kopím, které bylo minimálně tři-krát větší než-li já. Postava ke mně přistoupila a prohlížela si mě. Nakonec jako kdyby vůbec nemluvila, tak mi řekla : ,,Ty víš naše tajemství, a nejsi odsud, ale z budoucnosti, je to tak?“ díky těmto slovům jsme si uvědomil, proč vidím ty postavy, ale kývl jsem na to na co se mě postava ptala. ,,Hmm.. tak to vysvětluje to pozdvižení. Pověz mi, jak to vypadá s naší akademií u vás.“ polkl jsem a začal tedy vyprávět o tom co vím a nakonec ukázal knihu. Postava na ni chvíli hleděla a pak jsem v jejích očích zahlédl strach. ,,Tu knihu si dobře hlídej a nedávej ji nikomu bude se ti hodit při testu. Dám ti jednu radu.. až uvidíš někoho blízkého při zkoušce tak ho zabij. Použij k tomu tu knihu.“ postava se otočila a chtěla odejít, ale něco jí zarazilo. Pak se ohlédla na mě a zeptala se mě : ,,Jak se vůbec jmenuješ?“ .. podíval jsem se postavě do očí a pak odpověděl : ,,Nuncrest.. Nuncrest Ex Bin“ buďto se mi to zdálo, nebo se postava usmála.. a nakonec po mě hodila přívěšek který si sundala z krku a hodila jej po mne se slovy : ,,Až budeš potřebovat pomoci, tak ten amulet drž pevně v rukách a mysli na mne… poté zmizela v jedné z místností. Přívěšek byl ze světlého kovu, který jsem doposud nevyděl, jinak nebyl ničím zvláštní. Chvíli jsem ještě hleděl na to kam zmizela postava, ale pak se zase opřel o zeď a čekal..
Připadalo mi to jako věčnost, ale najednou skrze vrata prošel duch a já se napřímil a čekal jsem co se stane.. duch se chvíli pohupoval ve vzduchu a nakonec mi v hlavě zaznělo : ,,Triumvirové tě nyní přijmou, abys jim dokázal, že si to tajemství uchováš jen pro sebe.“ … náhle se vrata otevřela a já s duchem jsme vstoupili do místnosti kde jsem neviděl na strop s velikým pentagramem na středu podlahy, který byl celý z krve a uprostřed byl sloup ohně. Všude vyseli červené dlouhé prapory i když za nimi nebyla okna.. taktéž byli všude svíce u každého praporu kamenná socha nějakého bojovníka. Všechny ty sochy měli ve tváři vyděšený pohled až na jednu… nebyl to ale bojovník, nýbrž slečna, mladé, krásná.. a s takovou klidnou tváří. Duch když viděl že jsem se zastavil, což jsem si ani já sám neuvědomil, tak se m,i ozvalo v hlavě : ,,Toto jsou podobní lidé jako ty, neudělali zkoušku a proto tu zůstali jako já.“.. a podíval se na sochu obrovského barbara s obouruční sekyrou. Zrovna když jsem se ho chtěl zeptat na to kdo je ta dívka, tak místo toho abych to řekl nahlas, tak jsem si to řekl sám pro sebe ve své hlavě a podíval se na ducha s tázavým pohledem a hned se mi ozvalo v hlavě : ,,Už se ani nedivím, že tě chtěl Triumvirát vyzkoušet. Dokážeš to co nikdo jiný z těch co tu byli před tebou.“.. a podíval se na sochy a pak znovu slyším jeho hlas v mé hlavě : Vlastně ta dívka uměla něco podobného.. ale byla slepá, takže neviděla co se před ní odehrává, měla to být její výhoda, ale z nějakého důvodu monstrum udělalo něco co nikdy předtím..“… a jeho hlas pomlk… ,,Co to bylo?“ zeptal jsem se… „To ti nesmím říci, jinak bych už nesměl ani jako duch žít. Ale poslední věc co ti řeknu je to, že ta dívka se jmenovala Arménie.“ …duch zmlkl a podíval se na tři sedící postavy, kteří pravděpodobně byli Triumvirové. Do teďka jsem si jich nevšiml, ale nyní jsem je viděl zřetelně a jasně. Přistup k nám promluvila postava sedící uprostřed.
Chvíli jsem váhal, ale nakonec přistoupil.. muž měl na sobě černou róbu s kápí, která mu zasahovala do půlky obličeje, takže jsem neviděl jak vypadá. Dále měli na sobě černé sandále a okolo krku tmavě šedivý přívěšek z kovu který mi nebyl povědomý. Jeho společníci vypadali stejně. A ta postava zase pronesla : „Tvůj úkol za chvíli započne. Přiveďte první bestii.“ .. při těchto slovech mě zamrazilo v zádech.. otočil jsem se a spatřil jsem obrovského skorpiona, který se právě objevil uprostřed pentagramu a přibližoval se ke mne.. Knihu jsem si dal na záda za svůj opasek a pevně sevřel kopí.. najednou jsem si uvědomil, že vlastně skoro nic neváží, tak jsem ho pořádně uchopil a vykročil proti škorpiónovy. Duch se mezitím přesunul ke svému tělu a já si všiml, že tu už není jen jediný duch.. ale jsou zde všechny duše všech soch. Udiveně jsem koukal na všechny ty co neuspěli a úplně zapomněl na škorpióna. Když jsem došel pohledem na ducha obrovského barbara, který mě sem uvedl, tak jsem si všiml že nehledí na mě, ale kousek ode mne… v tu chvíli jsem si vzpomněl na škorpióna a jen taktak uhnul jeho ocasu se žihadlem. Uskočil jsem a naplno bodl kopím dopředu.. ať už to byla náhoda, štěstí nebo jsem byl tak dobrý, to vážně nevím, ale podařilo se mi bodnout škorpióna přímo do hlavy a škorpión jen začal zuřivě z nepříčetnosti kolem sebe klapat klepety a nakonec se rozvalil na zem a byl mrtvý. Duchové se pohupovali ve vzduchu jako přimražení a za mnou se ozvalo jen : „Dobře, jen tak dál. Přiveďte jeho druhý test!“ hleděl jsem zase do středu pentagramu, kde se objevil skorpion. Nic se nedělo a pak se mi v hlavě ozval hlas : „Vidíš mne? Slyšíš mne? Asi ne viď? .. já se otočil a uviděl obrovské nohy podíval jsem se nahoru a s děšením uskočil. Byl to obr.. ne jako ty o kterých jsem slyšel v příbězích a od bratra, ale byl menší, ale o dost větší než člověk. Byl asi tak veliký jako hrad Krále Artura. Neváhal jsem a v hlavě sám pro sebe si řekl : „Vidím tě, slyším tě a moc rád tě poznávám.“ .. pohlédl jsem do obrových očí a zahlédl jsem tam pobavení. Zase jsem ho slyšel ve své hlavě.. „I mě teší, jak se jmenuješ?“.. „Mé jméno je Nuncrest Ex Bin.“.. a poklonil jsem se a následně se ptal : „Pokud vám to nebude vadit, tak jaké je to vaše smím-li se ptát?“.. obr se opravdu usmál odpovídá mi : „Jsem Katur Kel-Stra, jeden z posledních stínových obrů této země.“.. „Tím pádem Sire Kature Kel-Stro je mi ještě větší čest. Ale mám na vás dotaz.. nyní má probíhat druhá moje zkouška, a vy jste asi ta zkouška, tak se vás chci zeptat, co mám udělat pro její splnění.“ .. obr se mírně zamračil a sklonil hlavu až ke mně a povídá mi : „Musíš mě zabít. Vezmi to kopí a bodni mě do krku na místo kam ti ukáži. Jen tak mě zabiješ. Musíš dokázat, že jsi nemilosrdný.“ .. jen jsem kývl a obr mi ukázal na krku malou žilku, která byla na kůži a ne pod ní. Přiblížil jsem se ke krku a pevně uchopil kopí. Stál jsem tam a přemýšlel.. a zaslechl jsem hlas ve své hlavě : „Udělej to nebo tě budu muset sežrat.. dělej!“ .. „Nemůžu, vy vymíráte a já nechci aby jste vymřeli.“.. s těmito slovy jsem hodil na zem kopí a odstoupil od krku stoupl si přímo před obra a sdělil jsem mu myšlenky tak, aby je měl ve své hlavě : „Nedokáži to.. klidně mě sežer, ale nemůžu zabít Tebe protože vymíráte a byl jsi na mě milý a já se s Tebou cítil bezpečně při rozhovoru, takže udělej co musíš.“ …obr otevřel tlamu a chytil mě a já věděl, že to co uvidím jako poslední jsou obrovské zuby. To se ale nestalo. Obr mě zase položil na zem, postavil se a usmál se. Už jsem neslyšel jeho hlas v mé hlavě, nýbrž normálně promluvil : „Uspěl si.. test nebylo mě zabít, ale projevit nesobectví a pochopení pro ostatní.“ .. poté se otočil k Triumvirátu, poklonil se a zmizel..
Zamnou se ozvalo : „Skvělé.. nyní přiveďte vězně… to bude tvůj závěrečný test.“ Z ohnivé sloupu nyní vystoupil člověk v dlouhé kápi a za ním jedna postava v brnění z kosti a kůže. Postavila ho asi tři metry přede mne a strhla z něj kápi a odešla zpátky skrz ohnivý sloup. Prohlídl jsem si postavu a stál jsem jak přimražený. Byl to Thomas.. měl zavázané oči, ruce a v puse roubík. Jeden z Triumvirů mi povídá : „Toho je člověk, který se sem vloupal a zabil čtyři z našich. Nyní nám musíš dokázat to, že víš co znamená způsobovat bolest.“.. otočil jsem se na ně a ustrašeně povídám : „Ale to je můj bratr.. naposledy jsem ho viděl, než jsem se dostal sem.“.. na nic jsem nečekal a vrhl se k Thomasovi a začal ho rozvazovat.. a povídám mu : „Thomasi to jsem já Nunrest“.. když jsem ho rozvázal, tak si strhl roubík a kus hadru z očí a kouká na mě.. nakonec se ke mně sehnul a povídá mi : „Nune kde máš tu knihu? Dej mi jí vím jak se odsud dostat.“ .. rychle jsem vyndal knihu zpoza pásku a když jsem mu jí chtěl podat, tak jsem si vzpomněl na to co mi řekl muž u brány a knihu zase přitáhl k sobě. „NE“.. zakřičel jsem.. „Ty nejsi můj bratr.“.. otevřel jsem knihu a na jedné stránce bylo kouzlo „Výbuch mozku“ přečetl rychle runová slova a následně se podíval na postavu připomínající Thomase. Postava se okamžitě začala zmítat v křečích a já nepřestával čarovat.. opakoval jsem ty slova stále a stále dokola.. nakonec asi po půl hodině padla postava a už se přestala škubat...
Otočil jsem se k Triumvirátu a čekal na rozsudek. V očích mi plála zloba a vztek a očividně to bylo vidět. Ten triumvir co seděl uprostřed se na mně zahleděl a ukázal směrem na vrata sálu. Duše soch si mezi sebou něco povídali a já je poslouchal a pořád hleděl na triumvira. Za sebou jsem náhle ucítil chlad a otočil se. Byla tam ta dívka, byla nádherná a promluvila ke mně : „Rychle ho uposlechni a projdi těmi vraty. Neodporuj jim.. jeden to zkusil a není tu ani jako socha.“ … vzápětí na to mě pohladila a já se podíval do jejich kalných očí a otočil se, zvedl svoje kopí a vydal se ke dveřím. Když jsem k nim dorazil podíval jsem se ještě na dívku, která právě mizela ve své kamenné podobě. Otevřel jsem vrata a prošel jimi. Nakonec jsem je za sebou myšlenkou zavřel a ani nevím jak se mi to povedlo, ale vrata málem vyletěla z pantů. Opřel jsem se o tu zeď a vzteky zabodl své kopí do praporu který byl naproti mně na zdi. Po celé chodbě se pak ozvalo řinčení kusů zrcadla, které bylo za praporem a které jsem zničil. Pár hlav vykouklo do chodby, ale když jsem se podíval jejich směrem rychle zase zmizeli. Uchopil jsem jeden větší střep a podíval se do něj. Viděl jsem tam mladého muže s dlouhými bílými vlasy a knírkem. Když jsem si sáhl na obličej, uvědomil jsem si že to jsem já. Něco mně změnilo a já nevím co. Podíval jsem se na vrata a pak je vší silou otevřel. V místě kde byli tři triumvirové byl už jen jeden a to ten co se mnou komunikoval. Podíval se na mně a povídá : „Asi se divíš jak to že jsem tě změnil a proč jsem tě změnil.“ .. jen jsem kývl a sepnul pevně kopí a on pokračoval. „Víš ve skutečnosti jsem tě nezměnil, jen jsem okolo tebe vytvořil auru která urychlila čas. Čili jsi to ty, ale jen starší.. je ti právě osmnáct let. Čili tak akorát, abys tu začal pilně studovat. Testem jsi prošel, nechám tě žít a jestli se chceš zeptat kde jsou mí kolegové, tak nikde.. žádné nemám. Byli to jen mé kopie a já nejsem člověk.“ .. „A kdo tedy jsi?“ zeptal jsem se. Postava se jen zasmála a podívala se mi do očí : „Kdo já jsem? Někdo kdo existuje skoro od začátku tohoto světa.. ten kdo byl zapomenut a ponechán zde nakonec, aby to zde střežil. Jsem jedním z bohů tohoto světa. Nevím co se právě děje v budoucnosti, ale můžu to jen odhadovat. Každopádně od Tebe něco chci. Vrátím tě po menším studiu zpátky do tvé doby, ale postaráš se o pár maličkostí, které se ti budou časem zjevovat. Já na to nebudu mít čas. Budu mít na starost něco důležitějšího. Přijímáš moji nabídku?“ .. chvíli jsem mu hleděl do očí a následně kývl na důkaz souhlasu. „Dobře.“ .. odpověděl mi. „Jinak jsem si všiml jak jsi hleděl na Arménii. Líbí se ti že?“ .. „Ano líbí je to nádherná dívka a něco mi říká, že je mi dost podobná.“ .. „Ano to je Nuncresi. Ted ale vraťme se k původnímu tématu. Do tohoto sálu nikdo nesmí bez mého svolení. Ty to svolení máš. Pokud budeš něco potřebovat obrátíš se na mne a můžeme to spolu dořešit. Za chvíli někdo zaklepe na vrata, takže jimi projdeš a on tě odvede do tvé studovny. „Co konkrétně se budu učit?“ zeptal jsem se. Bůh se na mě jen podíval a řekl : „Všechno.“
Tak takto začala má výuka. Když bůh po tom co mi odpověděl zmizel a následně zaklepal jeden z mužů v kostěném brnění na dveře a já jimi prošel, on se mi poklonil a představil se mi jako Josua, uvědomil jsem si, že tu budu ještě nějaký čas zavřený. Když mě Josua téměř dovedl ke dveřím mé studovny, tak jsme si na rohu všimli že už tam na mě někdo čeká. Postava byla zahalena do černého dlouhého pláště a pozorovala nás. Josua se zastavil asi deset metrů od postavy a pronesl : „dál už musíte sám pane.. něco mi zakazuje se k té postavě přiblížit. Tady mate klič od pracovny.“ Kývnul jsem jako že chápu, vzal si klič a vykročil směrem k dveřím mé pracovny. Když jsem k nim došel, tak jsem se podíval na postavu a z nějakého důvodu jsem jen odemkl a pozval ji dále, aniž bych věděl o koho jde. Místnost byla obdélníkového tvaru, na zdech prapory, v jednom rohu byla douložená postel, nějaký šatník, opačném rohu byl stůl s alchymistickými potřebami, jako přísady, ampule, lahvičky, zkumavky a další vybavení, na zemi byl krásný černo-bílý koberec a místo stropu byla noční obloha. Vše završoval krb, který byl u stěny s knihovnou a sametovými křesli. Postava se okamžitě posadila do jednoho křesla a přetřela malý kamínek, který tam byl zasazený a pronesla : „Čaj prosím, a rychle.“ .. podle hlasu to byla dívka. Měla krásný hlas.. tak líbezný. Mezitím co já jsem přemýšlel kdo to může být, tak postava se na mě podívala a pronesla : „Pán mi nařídil abych ti po dobu tvého ubytování zde dělala společnost.“ .. v tu chvíli jsem přestal přemýšlet a koukal jsem jen udiveně na tvář oné postavy. „Ano jsem to já.. díky tobě opět žiji.. sice jen dočasně, ale žiji.“ .. rozeběhla se ke mně a políbila mě na ústa a něžně mě obejmula. „Jsem tak ráda, že můžu být s Tebou alespoň na tu krátkou chvíli. Jsi velice zajímavý a přitažlivý, ale to jistě víš.“ .. řekla. Prohlížel jsem si jí, byla nádherná.. ještě hezčí než když jsem ji viděl v sále. „Ani ne.. nevím to. Ještě před pár hodinami mi bylo šest let a teď podle našeho pána je mi osmnáct. Přišel jsem dost času ze svého života.“ .. řekl jsem a v mém hlase byl cítit strach, nejistota a zoufalství. Prohlížela si mě a očividně nevěděla co mi má říci, tak se přitulila a pomalu mě táhla ke křeslu svými polibky… když nakonec docílila toho, že jsem si sedl, tak mě obejmula a zeptala se mě : „Jak to vůbec vypadá v tvém světě?“ „Já jsem z tohoto světa, ale z budoucnosti. Jak to tma vypadá? Vládne král Artur a hlídá svého bratra Snaka, který nás terorizoval. Mám tři bratry, matku a otce. Thomas je o 11 let starší jak já a Irkanutis a Milagonis ty jsou starší o 14 a 17 let než já. Když si to tak teď uvědomuji, tak pokud Thomas taky nezestárnul, tak jsem už starší než-li on.“ Chvilinku si mě prohlížela a pak jí ti nedalo a zeptala se : „Kde máš vlastně bratry? Vím že při zkoušce jsi volal jméno Thomas a proběhl mezi vámi rozhovor. Kde je?“ .. „To bych taky rád věděl. Když se dotknul brány která mě sem přivedla, tak ho to popálilo a odhodilo daleko od ní a mě to vtáhlo dovnitř a moji další dva bratři jsou na nějaké diplomatické misi.“ .. se smutkem v očích jsem se jí podíval do očí a najednou ve mně hrklo. „Ano už nejsem slepá. Pán mi dal zrak, abych tě mohla vidět.“ .. řekla a já se na ni jen usmál a políbil ji. Ten večer jsem jí ještě vyprávěl o tom, jak to tam u nás je s mágy, rytíři.. že už se nepálí proto, že někdo umí čarovat, spíše je velice vážený a nakonec jsme se k sobě přitulili v posteli a prožili si krásnou noc plnou hvězd.
Pár následujících dnů mě provázela po akademii. Představovala mi dobré učence, mistry, velitele.. všichni se mi klaněli i přesto že jsem věděl méně než-li oni. Za těch pár dní jsem poznal více lidí, než za celý svůj život. Poznal jsem dokonce jednoho mladého učence, který má spoustu nápadů a snaží se je realizovat. Nevím jak, ale měl jeden dost zapeklitý problém s tím, aby se mu nemíchával jednotlivé černé díry dohromady a já to vyřešil během pár hodin. Nevím jak jsem to udělal, ale on mi moc poděkoval. Arménie mě se zájmem pozorovala a čím dál více jsme se sbližovali. Pročítali jsme si knížky, povídali si a řešili problémy naše a ostatních.
Jednoho rána, když jsem se probudil, tak Arménie ležela vedle mě.. byla nádherná.. její vlasy zase krásně zářili jako samo nebe, diky mému jednomu nechvalně známému po akademii pokusu, kdy vylétla celá laboratoř jednoho z učenců do vzduchu, díky tomu, že jsem tam dal jinou přísadu než jsem měl. Výsledek? Její krásné modré vlasy, vytvoření nového spirita, který byl pojmenován jako Mytheril Spirit a moje dočasné oslepnutí. No ale zpátky k tomu co jsem chtěl říci.Vstal jsem a řekl jsem si že jí dojdu pro nějaké růže, které měla tak hrozně ráda. Když jsem vešel na chodbu ve své zbroji z kůže a brnění, se svým stříbrným kopím a se svoji knihou, tak jsem se až divil, že je takové ticho všude. Sice jsem měl laboratoř v té klidnější časti akademie, tedy do té doby než mě sem nastěhovali, ale zase takové ticho tu nikdy nebylo.. tak jsem se vydal směrem k portálu, který vedl dolů před budovu. Pomalu jsem začal zapomínat na starý svět, ale když jsem došel na roh chodby, tak jsem si všiml červeného malého pavouka, který se objevuje jen, když někde umře Spousta lidí. Tak jsem se rozeběhl k hlavnímu sálu, ale nějakých třicet metrů od sálu jsem se zarazil. Přede mnou ležela spousta mrtvol mých přátel, mých učenců a kolegů. Vykoukl jsem za rov a hned se raději zase schoval. Byla tam spousta rytířů. Měli na sobě černo-bílé brnění, ze kterého vyzařovala taková obrana vůči magii, že jsem se toho bál i já sám. Bylo jich tam nejméně třicet a stáli nad mrtvými těly a bavili se jazykem, který já jsem neznal. Jak jsem tam tak byl opřený o zeď, tak najednou se zpoza rohu vynořil jeden rytíř a překvapeně na mě hleděl. Neváhal jsem ani chvíli a probodl jej svým kopím a okamžitě si začal volat na pomoc kostlivce, rytíře kostlivců, ze svých mrtvých přátel a nakonec z jedné laboratoře jsem si přenesl škorpióny. Dostali jasný rozkaz, povraždit všechny ty rytíře.. Pár rytířů se za mnou rozeběhlo okolo kostlivců, ale to se jim vymstilo.. vytáhl jsem svoje kopí z mrtvého rytíře začal tíkat pryč do své laboratoře.. za sebe jsem hodil ještě kamennou stěnu a co mi síly stačili a pak už jen slyšel zvuk boje, tak jsem pospíchal. Když jsem dorazil do laboratoře, tak Arménie právě vstala. Když uviděla můj vyděšený výraz, tak rychle ke mně přiskočila a podívala se mi do čí. Teď jsem pochopil, co tím myslel ten duch barbara, že uměla něco podobného co já. Byla to telepatička. Uměla číst v mysli ostatních a tak se dozvěděla vše ode mne. Rychle si oblékla svojí zbroj, vzala rychle své kopí a přes sebe si přehodila svůj plášť. Najednou vylétli dveře z pantů a oba jsme odletěli dozadu do místnosti. Ve dveřích stal velký démon a za ním mág oblečený do toho brnění. Arménie jen sikla a mě bylo hned jasné že ty dva se znají.
Démon ustoupil stranou a mág vešel a představil se mi : „Zdravím tě Nuncresi Ex Bine.. mé jméno je Izakiel Ele Artem. Jsem vůdcem rytířů magické čistoty. Můžeš se k nám přidat a budeš žít, ale jen ty.. ona ne!“ „Proč?!!“ zvýšil jsem hlas.. Izakiel na mě chvíli koukal a pak se zeptal : „To se ptáš teď na to proč jen tebe a ne ji, nebo na to proč jsme tady všechny povraždili?“ .. *vrrrr* zavrčel jsem a dodal : „Na to proč jste je povraždili. K vám se nepřidám. NIKDY!“.. Izakiel asi dost dobře nechápa proč se rozčiluji a tak se jen usmál a povídá mi : „To je jednoduché.. mě jsi tam vzadu zabil šest mých rytířů kouzli a pomocníky, kteří jsou vytvářeny zlem! A nekromanceři jsou zlo! Ovládá je černá magie a nutí je k tomu, aby zabíjeli pro radost.“ .. „TO NENÍ PRAVDA! NIKDY JSME TODLE NEDĚLALI! ZKOUMÁME ABYCHOM MOHLI POMÁHAT!“ .. „Jen samé lži.. tedy tvá odpověď je že se nepřidáš. Budiž. Démone zabij je oba.“ Obrovský démon se k nám začal potácet přes místnost a mág si stoupl do dveří aby se pokochal naším zabitím. Nečekal jsem a spustil jsem kozla na démona jedno za druhým.. když nic nezabíralo tak jak bych si to představoval, tak jsem použil kouzlo Rozpad a démon zmizel. Mág na mě chvíli s menším zájmem koukal, ale pak vyslal blesk a když jsem si říkal v hlavě sám pro sebe, že už je po mě, tak do najednou stojím pořád v pořádku a nic se neděje. Izakiel kouká někam k mým nohám a když se tam podíval, tak Arménie tam leží v šílených křečích.. bleskurychle jsem se k ní sehnul a povídám : „Nesmíš mi umřít, rozumíš! NESMÍŠ!“ ona se jen líbezně usmála a pohladila mě po tváři. V tu chvíli já už viděl rudě a byl jsem tak rozzuřený, až Izakiel sebou cukl dozadu. Rozzuřený, plný nenávisti jsem si v rychlosti vymyslel kouzlo velké jedovaté koule a mrštil s ním po Izakielovi.. ten odletěl dozadu a začal se smát.. a křičet na mě z chodby : „Myslíš, že mi tvoje kouzla něco udělají? Heh.. nikdy.“ ..“Tím bych si nebyl tak jistý!“ a se smíchem jsem se mu koukal na rozežírané brnění, které díky mému kouzlu podléhalo zkáze. Izakiel jen ze sebe strhl brnění a začal utíkat pryč. Znovu jsem pořádně uchopil Arménii, která se jen tak tak držela při životě a nevěděl jak jí pomoci. V tu chvíli jsem si vzpomeň na muže, co mi dal kdysi ten přívěšek. Pevně jsem stiskl amulet a začal vzpomínat na postavu…
Najednou se za mnou ozvalo : „Volal jsi mě Nuncresi ex Bine?“ .. „Ano volal.. pomož jí prosím.“.. a prosebně jsem na něj koukal se slzami v očích. Dobře, zachráním ji, ale ty odsud musíš odejít. Pravděpodobně už ji nespatříš.“ .. „Počkej, jak to myslíš odejít?“ a tázavě jsem koukal na postavu. Nakonec promluvila : „Musíš zpátky do své doby.. moc se neukazuj a nedávej hned najevo svoji totožnost a kdo jsi. Čím méně lidí bude vědět že jsi nekromant tím lépe pro tebe.“ a podíval se na pomalu ztrácející síly Arménii. Já se k ní naklonil a naposledy jsem ji políbil. Pak Postava zvedla do vzduchu Arménii a řekla : „Ještě se shledáme, neboj se.“ a následně oba zmizeli. Pak už se jen ve větru ozvalo : „Běž do hlavní síně a použij knihu na pentagram.“.. na nic jsem nečekal sbalil si batoh do něj jsem dal své brnění a robu, přidal nějaké alchymistické pomůcky a když už jsem se chtěl vydat pryč, tak jsem se podíval ještě jednou na místnost kde jsem prožil krásné chvíle a všiml si, že na zemi leží Arménin černý plášť.. okamžitě jsem ho popadl a vydal se do hlavní síně. Když už jsem byl skoro u síně, tak jsem zaslechl, jak se tam jen něco ozvalo.. „Past.. to se dalo čekat.“ Okamžitě jsem si vyvolal kostlivecké rytíře a vydal se do místnosti..
Hned jak jsem tam vkročil, tak se zabouchli dveře a zpoza praporů vystoupilo dohromady čtrnáct rytířů čisté magie.. okamžitě začala mela.. kostlivci už jen mojí myšlenkou se vrhli do boje a já se podíval na sochy a zařval jsem : „JSTE VOLNÍ, POMOŽTE MI ODEJÍT A JÁ NECHÁM ODEJÍT VÁS!“.. z soch vylezli duchové a všichni kývli.. poslední co rytíři ode mě slyšeli bylo : „VAS AN CORP“.. v tu chvíli všechny sochy praskli a vzduchem začali létat jiskry, sekery a nakonec těsně u ohnivého sloupu zůstal stát jen jeden rytíř, který měl ještě kromě brnění na sobě zlatou šerpu.. když ho barbar chtěl zabít svojí sekyrou, tak jsem ho jen díky duševní síle zastavil. On se nevzpíral a pochopil. Přistoupil jsem k poslednímu rytíři a řekl mu : „Teď si užiješ všechno co zažili oni!“ a poslal jsem mu blesk přímo do hrudníku. Blesk se sice odrazil díky brnění, ale rytíř vlétl do sloupu ohně což byl účel a proměnil se po hrozné agónii v přízrak a já jej proměnil ještě v kámen. Na ostatní jsem se podíval a řekl jim : „Je načase abychom se rozloučili. Vy se vydáte domů a já se vrátím zpátky do své doby.“.. barbar se na mě podíval a zeptal se : „Kde je Arménie?“ zesmutněl jsem a povídám mu : „Doufám že na živu a v bezpečí. Pomáhejte si a pokud ji najdete, tak ji řekněte, že ji moc miluji.“ s těmito slovy jsem jim vytvořil portál daleko od pevnosti směrem na sever a poslal je skrze něj. Nakonec jsem ho zavřel a nechal jsem sloup díky knize zmodrat.. pak zčernat a nakonec úplně zbělat. Prohlídl jsem si naposledy místnost a na zem přičaroval jednu růži a vešel do ohně. Chvíli se se mnou točil svět, ale nakonec jsem byl tak odkud jsem zmizel.
Noc byla tmavá, hvězdy stále nádherně svítili a po tom co zmizel portál, tak jsem se podíval nahoru na hvězdy a řekl : „Vím o tobě Thomasi.. jestli mě hledáš, tak jsi mě právě našel.“ A otočil jsem se a viděl úplně zkoprnělého Thomase. Ano jsem to já bratře.. jen jsem nějak zestárl. Pojď.. musíme se vydat domů. Thomas chvíli podezřívavě koukal a zeptal se : „Jak mi dokážeš, že jsi Nuncrest?“ Tak hele, užil jsem si své na druhé straně.. nemůžu ti říci všechno, ale moc mě to bolelo… a jestli chceš dokázat že já jsem já, tak prosím.
O deset minut později..
„Dobře dobře, už mlč nebo umřu smíchy.“ křičel svíjící se Thomas pod mým návalem vtípků. Zvedl jsem ho ze země a vydali jsme se směrem k lodi. „Kolik času uplynulo, co jsem byl pryč?“ zeptal jsem se.. „Byla to jen chvíle.“ … „Hmm… pro mne kapánek déle. Pojdme už ať jsme odsud pryč.“ řekl jsem a vykročil jsem směrem k lodi.
Když jsme dorazili domů, tak jsem si hezky poseděl par hodin v žaláři, než Thomas všechno vysvětlil.. pak mě ještě pár mágů a léčitelů prohlédlo a kromě toho že ze mě je cítit mocná magie nic nenašli. Rodiče, Thomas a následně bratři, když se vrátili na chvíli domů, se mě ptali co se stalo, co jsem prožil a spoustu dalších otázek na něco jsem jim odpověděl na něco ne. Sice dost se divili že zrovna já mám tajemství, ale nějak moc to neřešili. Jednoho brzkého rána když jsem vstal, tak jsem se vydal na projížďku po okolí a když jsem se vrátil domů, tak mi otec řekl, že Thomas zabil nevinného člověka. Nechápal jsem jak se to stalo, ale když mi to pak vše vylíčili, tak jsem pochopil. Thomas totiž při jednom shromáždění, kdy se moc předváděl jeden z jeho nejméně oblíbených lidí, to nevydržel a podřízl mu hrdlo.. nakonec se sbalil a odešel. Je z něj nyní vrah.. a já pokud nechci do vyhnanství, tak se s ním nesmím stýkat, což stejně porušuji, ale nikdo neví že to jsem já.
O dva měsíce později…
Krásny den.. prší, hromy práskají a blesky šlehají po nebi.. tento den je pro mě smuteční.. můj bratr pomalu umírá. Odešel ze svého řádu vrahů, který dost dlouho budoval a požádal mě, ať ho schovám do doby než zemře.. Jeho přání plním do dnes pokud je ještě naživu.. pomstím to co mu bylo uděláno a zničím ty co mi v tom budou bránit. Toť mé rozhodnutí...
*Nuncrest Ex Bin the Dread Lord and Treiumvir of Hellowship of Holy Knight & Wizards*