Našel jsem téma "Hráčské příběhy". Rozhodl jsem se tedy oprášit jeden z mého mládí. Snad alespoň někoho zaujme čtení, které nikoho nekritizuje a kikoho nehodnotí. Jen ukazuje to, proč to všichni tady děláme...
Na Ocllo se snášelo šero. Vítr se spokojeně proháněl v korunách stromů a teskně zpíval svou smutnou píseň o padlých hrdinech.
„Tak co? Půjdeme někam?“ řekl Santino přikládaje další polena do krbu. Ani se na nás nekoukl, jen si hrál se svým skomírajícím plamínkem a doufal, že nevyhasne. Náhle zavládlo ticho, Garat přestal mlátit tloučkem do hmoždíře.
„Urse,“ podíval se na mě Garat, „Santino má pravdu, někam bychom se mohli projet.“
„Jenomže kam?“ opětoval jsem jejich tázavé pohledy. V tu chvíli bylo jasné, že někam se pojede. Jen vědět kam.
„Já bych něco měl.“ Ujal se slova Garat a pokračoval:
„Vím o jedné malé jeskyni, která je plná pavouků a jim podobné havěti.“
Santino se podíval na Garata. V jeho očích přeskočila jakási jiskra:
„Tak jdeme, na co čekáme?“
Netrvalo dlouho a my opravdu vyrazili.
Jeli jsme tichou večerní krajinou. V dálce již bylo slyšet soví houkání, Santino nám nezapomněl ihned říci jaká že sova si to dovolila nás vyrušit. Samozřejmě jsem to věděl taky, protože jsem se podle svého otce měl stát hraničářem, ale po jeho smrti mě osud zavál jiným směrem. Nechal jsem Santina, ať mě poučuje o tom puštíkovi, který stále během jeho, přiznávám poutavého, výkladu houkal. Konečně jsme se přiblížili k jeskyni.
„Tak tady to je.“ řekl Garat a seskočil z koně.
„Dále půjdeme raději pešky.“
Uvázali jsme tedy koně u vchodu do jeskyně a dále jsme šli po svých. V jeskyni nebylo vidět na krok, tedy do té doby než jsem vyřkl formuli In Lor.
Všude po zdech jeskyně byly pavučiny, které jakoby tančily s jemným vánkem podivný tanec. Náhle se ze stínu vynořil obrovský štír. Nejrychleji reagoval Santino, pevně sevřel svou připravenou kuši a vystřelil. Aniž by mířil, trefil štíra přímo do hlavy. Pohodil hlavou. Na chvíli se zastavil, a pak vyrazil rychle kupředu. Jeskyní se nesly magické formule obou mágů spolu se Santinovými šípy.
„Por Ort Grav“ štír se sesypal k zemi. Santino k němu přistoupil s nožem a umně ho vykuchal. Brzy jsme zjistili, že tenhle obří štír nebyl zdaleka tak nebezpečný jako další příšery, které jsme potkali. Podařilo se nám je nakonec zdolat všechny, i když s menšími komplikacemi, to přiznávám.
Když jsme dorazili domů, Garat a Santino byli unaveni. Šli si tedy lehnout. Jenomže mně se spát nechtělo. Seděl jsem na židli a přemýšlel, když v tom na okně přistál poštovní holub. U nohy měl přivázaný malí lísteček. Otevřel jsem ho a četl:
„Ahoj Ursi. Doufám, že ještě nespíš, chtěli bychom někam vyrazit, jestli chceš taky, přijď ke Spolku. Podepsán Bereg Sunrise.“
Přečetl jsem si to a na tváři se mi vyloudil úsměv. Přece jenom dneska nepůjdu spát tak brzo. Ze své truhly jsem si vzal pár bylinek, posilňující lektvary a nějaké ty obvazy pro případ nouze. Po chvíli jsem už klepal na dveře Spolku v Jhelomu.
„Ahoj Ursi.“ uvítal mě Bereg, který přišel otevřít.
„Ahoj Beregu. Jak se máš?“
„No, moc dobře ne. Však víš, ty věci okolo Gata a Františka…“
„Ano, slyšel jsem a chápu.“ skočil jsem Beregovi do řeči.
To už jsem ale seděl u stolu ve Spolku. A znova a znova v duchu obdivoval jejich krásně zařízený dům. Všude bylo jako vždy uklizeno, ani smítko na podlaze nebylo. Knihy byly krásně urovnány jedna vedle druhé. Byť jich bylo hodně ani na jedné neležel prach. Bylo vidět, že je neustále někdo čte a používá.
„Není nás nějak málo?“ řekl jsem nahlas, rozhlížeje se po místnosti. Stál tam už jen Dragor.
„Ostatní přijdou ke Camarile, buď klidný.“ usmál se Bereg.
„Tak pojďme, ať na nás nečekají.“ řekl Bereg a vstal.
Před domem Camarily v Trinsicu již bylo plno lidí. Některé jsem znal, ale většinu jsem viděl poprvé. Ještě chvíli jsme na někoho čekali, během toho se vedly vášnivé diskuse o tom, kam se půjde.
„Vítám vás všechny,“ předstoupil před nás jakýsi muž v modré róbě a červeném plášti, „po vášnivé debatě jsme se rozhodli, že půjdeme do Cove. Jste-li všichni nachystáni, můžeme vyrazit.“
Za chvíli se před námi otevřela magická brána vedoucí do nitra Cove. Se zatajeným dechem jsem do ní vstoupil a objevil se na zatuchlém a temném místě. Jak se brzy ukázalo na takovou jeskyni nás bylo hodně, i přesto jsme chtěli vytrvat a zlo vyhnat. Pak jsme je zahlédli. V dálce byla skupinka několika hrdinů, kteří se statečně probíjeli dál a dál.
„Vidíte je? Tohle nemá smysl, oni to zvládnou i bez nás.“ Zařval kdosi z davu a ostatní mu dali za pravdu.
Opět se vedla vášnivá diskuse o tom, kam se tedy půjde. Padaly různé návrhy až Bereg řekl:
„Slyšel jsem, že se jeskyni, která je známá jako Destard usadili draci, co kdybychom je odtamtud vyhnali?“
To se mi vůbec nelíbilo, asi jsem ještě měl v živé paměti, jak jsme tam dopadli s přáteli minule. Ano, draci tam opravdu jsou. Usadila se tam skupinka zvrácených draků, kteří se rozhodli škodit farmářům v přilehlých oblastech. Většina lidí byla pro, a tak jsme se opravdu vydali do Destardu.
Stáli jsme u vchodu dovnitř, všude kolem bylo slyšet cvrčky, občas v dáli zavyl divoký pes nebo vlk. Jeskyně vypadala klidná, nechtělo se ani věřit, že by tam mohly přebývat ty děsivé monstra, které znepříjemňují život zdejším farmářům a spalují jejich úrodu na popel. Vstoupili jsme tedy dovnitř. Před námi byl velký dóm na jehož konec ani nešlo dohlédnout. Strop byl opravdu vysoký. Draci si za svou skrýš nemohli vybrat lepší místo. Po zemi se válely kosti hrdinů, kteří pokoušeli své štěstí stejně jako my. Mrtvolný puch se zde mísil se sirným zápachem.
„Pozor!“ zařval kdosi.
Z ničeho nic se u nás objevil drak. Nebyl svolný k vyjednávání, ihned se na nás vrhnul. Vampíři, kteří šli s námi, ho společně s ostatními obstoupili a začali se na něj drásat. Drak neměl mnoho šancí. Než jsem na něj stihl cokoliv seslat, ležel na zemi v kaluži krve.
Opatrně, držíc se při sobě, vydali jsme se napříč jeskyní. Draci už o nás věděli, jejich výborný čuch jim prozradil přítomnost skvělé příležitosti najíst se a přitom nemuset ani vyletět do světa. Draci vypadali zaskočeně. Nejspíše ani nečekali, že by se tak velká skupina mohla opovážit vstoupit do jejich sídla.
Netrvalo dlouho a do cesty se nám postavil člen osobní strážce vůdce tohoto rodu. Byl o mnoho větší než všichni předchozí draci. V jeho očích jiskřila nenávist, kterou choval vůči lidem a kterou nám byl připraven demonstrovat.
„Narušili jste prostory našeho pána, teď zemřete.“ mocně zařval a pliv po nás oheň.
Několik z nás to málem porazilo. Ještě štěstí, že jsem stihl uskočit za malý skalnatý výběžek, jinak by bývalo bylo po mně. Ihned po tom jsme se na něj vrhli. Oba mágové jsme hlasitě vykřikovali magické formule, které se nesly vzduchem. Napřed jsme drakovi vykouzlili pod nohy zemní elementály, velké to golemy, kteří se vyznačovali velkou silou. Potom jsme ho častovali blesky. Společnými silami jsme dračího strážce udolali. Notnou zásluhu na tom měla i klerička Elizabeth, která všem léčila každičký šrám, jenž jim drak způsobil.
Potřebovali jsme si po tomto tuhém boji na chvíli odpočinout, a tak jsme se všichni skryli v zúžené chodbě, která vedla do dalšího dómu. Ten byl ještě větší než ten předchozí. Zde už nebylo moc kostí padlých hrdinů, ale za to přibylo kostí ovcí, koz a krav, které draci kradli po okolí.
„Můžeme jít dál?“ zeptal se jeden žlutý vampír.
Všichni přikývli, a tak jsme po malém načerpání sil pokračovali v cestě. Půda pod nohama byla vyprahlá a spálená. Pozorně jsem se rozhlížel, aby mě už nemohl další drak překvapit. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v dáli zahlédl zemní elementály.
„Koukejte, elementálové.“ řekl jsem, ukazujíce před nás.
„Kde se tady vzali?“ divil se kdosi vedle mě.
„Nevím, ale asi slouží drakům jako strážci.“
„Na ně!!!“ zařvala Lenka, žlutá vampírka, a vrhla se směrem k nim.
Zemní elementálové jsou docela silní, to ano, ale o co větší mají sílu, o to jsou hloupější. Nebyl problém se jim v našem počtu postavit. Za to krvaví a ohniví elementálové, kteří se objevili v zápětí, nám už zatápěli. Na nejlepší taktiku přišel Bodom, mág, který se spolu se mnou držel stranou.
„Kal Vas Xen Am Flam“ kroutíce rukou ve vzduchu, pronesl magickou formuli a před ohnivými elementály se objevil elementál vodní.
„Kal Vas Xen Am Flam“ opakoval jsem po něm.
Dva vodní elementálové si hravě poradili se náporem ohnivých během toho, co se ostatní věnovali elementálům krvavým.
I přes tuto dračí nástrahu jsme se tedy dokázali prokousat. Povzbuzeni předchozími úspěchy v prvním dómu, jsme pokračovali dále. Cítili jsme, že se blíží konec. Všude bylo zlověstné ticho. Když jsme se blížili k východu z tohoto dómu, obstoupili nás golemové, každý měl jinou barvu, jako by byl každý z jiného kovu. Když jsme byli v pasti a nikde nebylo místo, kterým bychom jim mohli utéct, zastavili se. Všechno to vypadalo, jako kdyby na něco čekali.
„Budou problémy.“ zašeptal jsem.
A problémy opravdu byly, protože golemové se opět dali do pohybu jako jeden muž. Nastal hrozivý boj. V jeden okamžik měli strážci převahu, ale díky dobré spolupráci nás všech jsme se dokázali se všemi vypořádat.
Nyní jsme stáli před vchodem do trůní místnosti vládce tohoto rodu krvelačných draků. Těžce oddechujíce jsme byli odhodláni porazit ho, vyhnat zlo z tohoto místa a zmocnit se jeho pokladu. Opatrně jsme vstoupili dovnitř. Na konci malé jeskyňky stál obrovský drak. Koukal na nás a my na něj. Jeho krvavě rudá barva nás oslepovala.
„In Sanct Ylem“ pronesl Bodom společně se mnou a mezi námi a dračím pánem se objevila pevná kamenná zeď.
„Nechte to na nás.“ otočili jsme se ostatní.
„Trošku ho polechtáme.“ usmáli jsme se.
V tu chvíli k nám přistoupila Lenka a řekla:
„Podle mě to s námi ten drak nemyslel tak špatně. Viděli jste ty jeho upřímné oči?“
Sotva to dořekla, drak mocně zařval a plivl oheň přímo proti zdi, ta sice nápor přečkala, ale Lenku, byť Hrubou, ten závan porazil na zem.
„Až tak hodný přece jenom nebude.“ Řekla Lenička ležíce na zemi. Všichni okolo se začali smát.
„Připravte se!“ zařval Bereg.
Drak, byť oslabený, znovu mocně plivl proti zdi, ta už nevydržela. To již byli všichni připraveni a s řevem se vrhli na draka. Zaskočen takovýmto útokem, zaváhal a to ho stálo život.
Následovalo vybrakování truhly s poklady, které draci za tu dobu, co tady byli, nakradli. Destard a přilehlé vesnice byly v bezpečí, alespoň na chvíli…
Když jsem přišel domů, všichni spali úplně stejně, jako když jsem odcházel. Plamen svíčky, kterou jsem zapomněl při odchodu zhasnout, plápolal spokojeně dál, vrhajíc na zeď různé stíny. Svíčka už dohořívala. I já jsem tedy ulehl do své postele.
Poslal: Ursus - Úterý, 17 květen, 2005 - 23:18 CET